Self-improvement je iracionální
Self-improvement je v principu poměrně iracionální. I když je jeho účel zvýšit spokojenost, obnáší spoustu obětí. Na to ale není náš mozek stavěný. Náš mozek se vyvinul na určité prostředí, které bylo ale drasticky jiné, než je naše prostředí dnes. Zatímco předtím nám pomáhal „rychlý dopamin“ přežít, dnes je tomu naopak. Bylo by tedy povrchní mozek odsoudit, že je iracionální, když jsme díky jeho zdánlivé iracionalitě pořád jako druh naživu. Poselství téhle mini-eseje bude nabídnutí pohledu na self-improvement, který se liší od mainstreamu.
Je lehké, zvlášť v dnešní době, vinit svůj mozek za to, že „nedělá to, co chceme“. Je třeba si ale uvědomit, co je jeho účel. Jeho účel je nám pomoct přežít, a ne nutně být šťastní. Proto se snaží nás držet dál od situací, které vyhodnotil, že jsou pro nás ohrožující. Např. cvičení je naprosto neintuitivní. Jak pomáhá dobrovolně si ubližovat a překonávat svoje limity těla z pohledu přežití? Dá se spíš přirovnat k hazardu, a tak to i mozek vnímá. Proto se nás snaží od cvičení odradit. Pokud ale projevíme trpělivost a ukážeme, že nás cvičení neohrožuje a máme ho pod kontrolou, půjde nám mnohem lépe. Tak to je i s ostatními věcmi. Emoce vznikly jako indikátory, které věci jsou pro nás dobré a které ne. Nevznikly proto, aby nám ztrpčovaly život, ale právě naopak. Pokud je budeme vnímat, budeme pravděpodobně mnohem spokojenější, než když je budeme záměrně ignorovat z jakéhokoliv důvodu.
Mozek se nás tedy snaží chránit, i všemi těmi negativními emocemi, které zažíváme. Místo to, abychom se nenáviděli a pohrdali sebou, se tedy radši můžeme zamyslet nad tím, před čím se nás mozek snaží varovat, a tyto problémy adresovat. To jde jak na terapii, tak např. při povídání si s někým blízkým, který může vidět možné problémy tam, kde máme my sami „slepé místo“ a nevidíme je.